Kronika Tak řečeného Maugia

(Dračí doupě)

Úvod

Narodil jsem se roku 1200…… v El Šumě ve státě Caleva a otec, obchodník s vínem, se jmenuje Echerion. Oba vypadáme jako elfové. Snem mého otce bylo, abych převzal obchod, jak jen budu moci, ale do toho se mně příliš nechtělo. Vždy mě poutala magie. Proti jiným jsem měl štěstí. Seznámil jsem se s osobním čarodějem jeho veličenstva Nintha III.Kestrithem ho přátelé, mezi něž se počítám, nazývali. On mě naučil základům magie, vyprávěl mi staré příběhy a o světě samotném. Proto jsem se dal do učení bílé magie a vydal se na cesty po almirských královstvích. Společně se svými přáteli jsme prožili spoustu dobrodružství a snažili se pochopit, nebo alespoň já, vnitřní boj a podstatu tohoto světa.

 

Část první

 

Kapitola 1.- U Supího orla

Jak to vlastně všechno začalo? Ach, nemohu si teď vzpomenout. Mám to! Bylo to roku 1219 na přelomu června a července v El Šumě. Otec neměl pochopení pro mé studium. Tak jsem se rozhodl utéci. Chtěl jsem poznat okolní svět , ale bylo mi jasné, že slabý nezkušený elfí kouzelník nemá sám příliš velké naděje. Zapadl jsem do “proslavené” krčmy U Supího orla- je to opravdu správný název. Seděla tu všelijaká sebranka, přes ožralé a velmi hlučné trpaslíky až po relativně střízlivé a klidné lidské plemeno. Asi po hodině se na mne usmálo “štěstí” a přisedl si ke mně jakýsi Bahdesin, rovněž syn místního obchodníka. Člověk, statný muž, mladý, bez zkušeností, vysoký téměř dva sáhy, oblečen v typickém šatu dobrodruha. Na zádech měl tornu a za pasem se mu houpal široký meč. Byl velice mladý, asi jako já, ale jeho tvář byla plná odhodlání pustit se do něčeho velikého. Bůh ví, na co jsem v tu dobu myslel, že jsem si nevšiml, jak přichází k mému stolu. Tvářil jsem se nepřítomně a koukal na poloprázdný pohár “lidského vína” před sebou. Jinak na mém zaprášeném a špinavém stole nebylo nic. Zastavil se před mým stolem a otázal se mě: “Je tu volno?”

Zvedl jsem oči a spatřil před sebou muže, jež odpovídal výše uvedenému popisu. Po krátké pauze jsem ukázal na volnou židli. Posadil se a hospodský mu přinesl, co si objednal.

“Nikdy jsem Vás tu neviděl,”povídal, “odkud jste?” zeptal se.

“Pocházím z tohoto města a krátký čas jsem bydlel i v Iff, Pane.”

“To je velmi zajímavé. Jsem také odtud. Možná se známe alespoň z doslechu, že? Kdo jste?”

Tón té otázky se mi vůbec nezamlouval, ale dělat si problémy hned na začátku své cesty se mi opravdu nechtělo. “Maugius, jméno mé. Syn Echeriona.”Tak zněla má strohá odpověď.

“Toho obchodníka s vínem?”překvapeně se otázal. “Muj otec, obchodník jménem……….., od něj odebírá víno. Je velmi chutné. Rozhodně lepší než tohle,” ukázal na stále poloprázdný korbel vína přede mnou.

“Není tak hrozné. Ale je to pouze lidské víno,”a hned jsem dodal: “Promiňte, ale přeslechl jsem Vaše jméno.”

“Bahdesin,”odpověděl a podal mi ruku. Řídil jsem se jeho příkladem a stiskl ji.

“Co máš v plánu?”otázal jsem se ho.

“Dnes v noci bych mohl sehnat nějakou práci na jakési “schuzi”, jdeš se tam mnou?”

“Ano, ale záléží na tom, kolik by za to bylo, a pak taky, co je to za práci.”

“Výborně. Asi tak za hodinu by sem měl přijít muj přítel. Zavede nás tam.”

 

Kapitola 2.-Aramir

Asi za hodinu skutečně přišel jeden muž. Nevím jak se jmenoval, ale mám pocit, že se nepředstavil. Nedá se říci, že by se zrovna radoval z toho, že jsem k nim přibyl ještě já, ale neříkal nic. Procházeli jsme tmavými uličkami noční El Šumy. Po nějaké době jsme došli k v jistému domu (jakoukoli zmínku o poloze jsem nucen zamlčet).

Bahdesinuv přítel zabušil na masivní dřevěná vrata a promluvil se strážným několik slov, samozřejmě ve vší tichosti. Pravděpodbně chtěl znát určité tajné heslo. Vešli jsme do veliké místnosti plné všelijakých existencí. Pokud jste potřebovali někoho odstranit, okrást, unést, historicky znemožnit, zastrašit, přinutit ke změně názoru, nebo jste měli jiné ušlechtilé úmysly, pak jste tu byli správně. Oproti tomu se tu také řešily jiné duležité úkoly. Své zvědy tu měl král, podsvětí i ostatní duležití členové vyšších a bohatších vrstev. Připusťme však, že člověk hledající práci(když zrovna nechce prodávat na trhu), by nenašel lepší místo. Ale zpět k popisu dané místnosti. Jak již bylo řečeno byla velmi veliká. Všude bylo vidět stoly, jejichž osazenstvo tvořili příslušníci všech “plnoprábních i neplnoprávních” ras. Ti všichni popíjeli a pojídali jídlo, které tu bylo zadarmo a které tu neustále roznášeli najatí šenkýři. Bahdesinuv přítel nás zanechal na prahu této místnosti a odešel za svými záležitostmi.

Po vstupu se nás upřelo mnoho páru zvědavých očí. Když si nás prohlédli, pokračovali dál ve své činnosti.

“Počkej tu,”povídám svému příteli, “porozhlédnu se tu kolem, a pokusím se najít někoho, koho bychom mohli vzít do družiny.”

“Dobrá.”

Procházel jsem kolem téměř prázdných i plných stolu, když na mne ukázal jeden v kápí oděný muž. Uposlechl jsem jeho výzvy a došel až k jeho stolu. V tu dobu jsem ještě nevěděl, jak vypadá. Ale byl to pruměrně vysoký, starší člověk, alchymista, jak jsem z následujících rozhovorú vyrozuměl.

“Posaď se!” povídá rázným hlasem, “a promluvme si.”

“O čem?” odpovídám usednuvši proti němu. Louče a lucerny po okolních stěnách vrhly trochu světla do tváře tohoto muže. Nebylo to však na tak dlouho, aby se z jeho obličeje dalo něco vyčíst. Potvrdila se jen moje předchozí domněnka, co se týče věku.

Napřímil se, položil ruce na stul a chystal se promluvit. Pravou ruku mu chránila černá rukavice, zřejmě následek po jednom z jeho pokusu.

“Soudím, že hledáte práci. Jinak byste sem asi nepřišel. Měl bych pro Vás něco, ale sám na to asi stačit nebudete. Máte lidi?”

“Seženu je, když mi dáte čas.”

“Máte hodinu. Za hodinu sem přijďte. Vstal jsem a odešel k našemu stolu, kde, světe div se, nikdo neseděl. Nepřekvapilo mě to. Vydal jsem se hledat Bahdesina, když v tom mi o oko zavadila podivná postava. Člověk shrbený nad stolem, na němž se vyjímal prázdný talíř se zbytky od večeře. Obešel jsem stul a otázel se daného muže, zda-li tu má volno. Dostalo se mi kladné odpovědi, a tak jsem se posadil. Tomuto muži sedícímu přede mnou jsem hádal věk kolem dvaceti. Měl blátem zanešené boty, otrhané kalhoty tmavězelené barvy a hnědou až černou vestu. Vedle sebe měl položenou tornu a na stole široký meč. Mohl měřit takových 180 cl. Jeho tvář “zdobilo” asi třídenní strniště. Ruku mu zdobil řemínek. Později jsem zjistil, že je to obojek jeho nedávno zesnulého psa. To vysvětlovalo jeho smutný a nepřítomný výraz Obličej připomínal seveřana buď ……….., nebo ………… Jmenoval se Aramir a byl hraničářem.

“Odkud?”otázal jsmem se.

“Zdaleka.”

“Nepotřeboval byste náhodou nějaké peníze?”Nejlepší je rovnou k věci.

“Jak se jmenujete?”

“Máte pravdu, měli bychom se představit. Já jsem Maugius. A Vy?”

“Aramir, moc mě těší.”

“Ano? mne taky.”

“Přijde na to,”vrátil se rychle k mé puvodní otázce.

“Sám nevím, kolik to bude, ale…”

“Proč to nezkusit.”

“Tak tedy pojď se mnou.”

Vydali jsme se zpět k stolu, u něhož n nás měl čekat alchymista. Cestou se k ná m přidal Bahdesin. V krátkosti byli představeni a už jsme stáli v celé své kráse před oním mužem. Ten si nás měřil pohladem pečlivě skrytým pod kápií.

“Tak jsme tu, jak nás vidíte.Řeknete nám nčo bližšího?”

“Co se dá dělat,”Zabručel a pak pokračoval, “Jedná se o velmi lehkou a snadnou prá…”

“Jak se jmenujete?”skočil jsem do řeči.

“To Vám muže být úplně jedno!” řekl přísným hlasem.

“Budiž tedy. Budu Vám říkat Čipe.” Odpověděl jsem. Čip trochu zasupěl, ale ovládl se.

“…práci. Musíte dojít do relativně nedalekého hvozdu. Uprostřed stoji zváštní dub s velmi zajímavou kurou. Na něm pak rostou žaludy, jež mají magickou moc. Ale musejí se natrhat o úplňku. Takže Vám je si jasné, co se po Vás žádá. Tady máte přibližnou mapu na to, aby jste se tam dostali. Jak mužete vidět, na okraji je malá vesnička. Tam mužete začít. Nějaké otázky?”

“Co za to?”vyhrkl Aramir.

Následovala dlouhá hádka o množství peněz, jež dostaneme, až se vrátíme zpět. Pochopitelně s daným zbožím. Dohoda byla potvrzena smlouvou. Velmi duležitý byl poslední řádek. “…prodají-li dané zboží někomu jinému než mně, budou nalezeni a pak…”, si jistě už domyskíte sami.

Nikdo si z toho nedělal velkou hlavu a nikdo netušil, co nás vlastně čeká.

Odcházeli jsme a cestou narazili na Bahdesinova přítele. U východu na nás čekalo velmi nemilé překvapení v podobě dvou po zuby ozbrojených stráží.

“Pánové, doufáme, že se Vám u nás velmi líbilo,” pravili oba muži a pak vyslovili naprosto nehorazný požadavek, “a byli bychom Vám velmi vděčni za nepatrný příspěvek v podobě dvaceti zlatých za osobu. Předem Vám velice děkujeme.”a usmáli se, že jim bylo vidět do krku.

“NE!” jednoznačně odpověděl Aramir. Oba dva v tu chvíli položili své ruce na jílce svých “bezbolestňáku” a jeden z nich zařval:

“Zaplaťte, nebo se podívám na Vaše hnusný střeva!” Vypadal hodně naštvaně. Na tváři, porostlé plnovousem, byla patrna chuť zabíjet. Z pod jeho helmy vycházeli ven dlouhé husté černé vlasy. Na sobě měl kroužkové brnění. V mžiku vytasil meč a odsekl jím jednu z pochodní osvětlující chodbu. Ta nám dopadla k nohám a pomalu dohořívala.

“Skoč pro toho svého přítelíčka, ale rychle!” povídám Bahdesinovi.

“JO.”

“Pánové, přece se nebudeme bít, teď uprostřed noci a v tomto domě.Toto nedopatření se jistě v krátké době vysvětlí.” pravil jsem a nervózně se podíval za sebe jestli se náhodou nevrací Bahdesin.

“Není, co vysvětlovat!”zařval jeden a druhý se hned přidal, “budeme nuceni použít hrubého násilí a na takové dva floutky asi nevydáme mnoho energie.”

“Pánové, chovejme se civilizovaně. Naše situace není zrovna nejlepší. Abyste tomu lépe porozuměli, nemáme u sebe ani těch dvacet zlatých dohromady. Ale ta Vaše také není nejlepší. Když nás povraždíte, nikdo Vám tento drobný příspěvek nezaplatí. Posečkejte tedy chviličku, prosím,”pravím velice prosebně. Naštěstí se mi je podařilo uklidnit.

“Jak jste to myslel, ty floutky,Pane?”povídá Aramir velmi urážlivým tónem.

“Zabijutě, bastarde!”vykřikl strážný, a chtěl se na nás vrhnout.

“Stop!”zakřičel Bahdesinuv přítel a zachránil nám tím život.Nejsem si jistý tím, jestli si to Aramir uvědomil.

Rozrazil nás od sebe a začal se hádat s oběma strážci. Vecpal jim asi dva pěkně plné měšce a vyhodil nás ven.

Odebrali jsme se tedy k Supímu orlu. Cestou nám Bahdesin vyprávěl o malé hobitím zloději, který ho chtěl dnes ráno okrást. Údajně byl tak velkorysý, že mu nic neudělal. Aramir byl mnohem zdrženlivější, co se týká vyprávění o svém životě.

Když jsme dorazili do krčmy, zaplatili jsme si noclech a ulehli ke spánku.

Kapitola 3.-Cesta do………

Ranní vstávání nepatřilo k  těm nejpříjemnějším. Hostinský vyhazoval poslední ožraly a při té příležitosti nás probudil.Na druhou stranu to bylo užitečné, jelikož jsme museli nakoupit potřebné vybavení na naši dlouhou cestu. Největší problémy dělal Aramir. Nikdy se nespokojil s obyčejnou věcí a vždy zatoužil po nějaké speciální. Jenon namátkou si vzpomínám na lano, olej, tornu, oblečení… Bahdesinovi jsme se složili na trochu lepší brnění. Tuším že dostal kroužkovku. Na mne toho už moc nezbylo, snad jen elfí plášť, který jsem si opatřil už předcházející den. Těmito nákupy jsme ztratili asi pul dne. Po poledni jsme se naobjedvali a vyrazili na cestu.

Na jednom z menších elšumských náměstí se nám naskytl velmi zajímavý pohled. Mezi stánky se procházelo malé chlupaté stvoření, jež se neustále rozhlíželo po lidech. Byl to jeden z těch malinkých lidičku, hobitu. Po chvíli se odebral mezi dav.

“To je on!”vzkřikl Bahdesin.

“Kdo?” otázal se Aramir.

“No přece ten hobit, co jsem ho včera málem zabil.”

“A co je nám do nějakého hobita?” suše konstatoval Aramir.

“Mohl by se nám hodit,”povídal jsem. “Jeden schopný zloděj je vždy k užitku.”

“To je pravda, ale tenhle bude mrtvej!”pravil jasně Bahdesin.

“Neukvapuj se a poslou…” chtěl jsem mu to vysvětlit, když najednou.

“Hele, on okradl toho měšťáka,”zvolal Aramir a rázně tak přerušil náš rozhovor.

“Zabiju ho!”a rozběhl směrem na hobita.

“Zastav se!” křičel jsem. Neuposlech, a proto jsme se rozběhli za ním.

Bahdesin ho v mžiku dohnal a pravil:

“Krást se nemá,” povídá Bahdesin tomu stvoření, “už včera jsem Ti to vysvětloval. Pamatuješ si ještě, co jsem Ti řekl?” a vytáhl z pochvy svého “bastarda”,kterého vyměnil za široký meč.

“Já jsem Vás nikdy neviděl.” Ulekaně pravil hobit.

“Useknu Ti tu tvou blbou palici!” zařval Bahdesin a rozpřáhl se. V momentě, kdy jeho meč svištěl vzduchem, dokázal bleskurychle zareagovat právě doběhnuvší Aramir. Vytasil meč a rychlým sekem do bahdesinova meče zachránil hobitovi život .

“Co děláš?” zařval Bahdesin.

“Uklidněte se!”rozkřikl jsem se a popadl hobita za plášť, když se chystal utéci.

“Nemá cenu se hádat. Ten kradl a musí být potrestán.” Bahdesin se nadmul pýchou, Aramir se tvářil dost naštvaně a hobit padl na kolena.

“Ale mi potřebujeme do družiny někoho takového jako si ty,”povídám a tázavě se dívám na hobita.

“Pokud by si snad neměl zájem, pak budeme nuceni předat příslušným institucím tady v El ˇSumě. Je Ti to jasný?”

“Myslím, že ano,”pravil hobit, “mé jméno je Gewik.”

“Dobře. Já jsem Maugius, tohle je Aramir a tohle Bahdesin. Moc ho nedráždi!”

“Ty ho vážně chceš vzít s sebou?”otázal se Bahdesin.

“Ano.”

“Když bude dělat problémy, tak…,” a ukázal všeobecně známý pohyb ukazující smrt daného jedince.

Po této drobné epizodě jsme opustili El ˇSumu a vyrazili na východ. Po několika dnech chuze jsme došli na malý pahorek. Byl tam hezký výhled na krajinu. Aramir spatřil v dálce oheň. Už se stmívalo, a tak jsme se vydali tím směrem. Mimochodem Gewik, když zjistil smysl naší cesty, se nesnažil utéct. Asi za pul hodiny jsme dorazili k ohni.

“Stujte!Dál ani krok!” vykřikl muž stojící s nataženým lukem u povozu blízko ohně. Nikdo z nás si ho před tím v tom šeru nevšiml.

“Nemáme zlé úmysly, prosím, nechte nás tu přespat. Celý den jsme na cestách a potřebujeme si trochu odpočinout,”snažil jsem se zapusobit.

Gewik mi náhle něco pošeptal: “Někde je tu ještě jeden člověk.”

“Jak to víš?”

“Cítím ho. Támhle ve voze.”

“Tak on ho cítí,”pomyslel jsem si, “proč ne.”

“Promiňte mi moji nezdvořilost, pánové, ale nemohu Vaší žádosti vyhovět.”

“Neublížíme Vám, ani tomu druhému ve voze,”povídám velmi mírným hlasem. Muž znejistěl a po chvíli pravil:

“Nebudete dělat problémy?”

“Ne.”

“Dobrá tedy, posaďte se a udělejte si pohodlí.”

“Velice Vám děkujeme, pane.”

Potom, co jsme se posadili, z vozu vyšla mladá, poměrně pohledná žena. S oběma jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že jede stejným směrem jako my a po krátkém přemlouvání nám slíbil, že nás sveze do vesnice. Nesouhlasil z počátku, ale dvacet zlatých to spravilo.

Ráno jsme nasedli do prázdného povozu. Jízda uběhla relativně rychle a ušerřila nám mnoho času. Dorazili jsme do vesnice asi za dva dny. Rozloučili se s obchodníkem a ubytovali v místním hostinci.

 

Kapitola 4.-…………

Místní hostinec nevypadal zvláště nóbl, ale to se dalo s úspěchem tvrdit o celé vesnici. Všude tu byla patrna dosti pochmurná nálada. Okraj zeleného hvozdu nepatřil asi mezi nejšťastnější místa na zemi. Vzhledem k pověsti, jakou les měl, se nic jiného nedalo ani očekávat. Chtěli jsme se o hvozdu něco nového dovědět, ale místní nám toho moc neřekli. Jen jakousi podivnou historii o několika dobrodruzích, kteří se před několika lety vydali do hvozdu. Bylo to asi (alespoň podle vesničanu) 15 dobře vyzbrojených válečníku.Měli v úmyslu si tam vybudovat hrad(nevim,co je k tomu vedlo). Za několik dní se ve vesnici objevil jediný. Byl na pokraji vysílení. Popáleniny mu hyzdily celé tělo a v obličeji měl šílený výraz. Za pár dní zemřel. Jedině to jsme byli schopni zjistit. Lidé do hvozdu nechodí už dávno. Co potřebují, najdou v krajním lese. My jsme však nedali na povídačky starých vesničanu a krátce po ránu jsme se vydali hledat magický dub.

Z počátku jsme chodili po poměrně dobře znatelných cestách. K večeru nás náhle přepadla únava. Odolávat jsme jí nezvádali a všichni jsme spali, ani nevíme jak dlouho. Hvozd o sobě dával jasně vědět. Další varování. Nastalo dlouhé a úmorné hledání nějaké stopy, která by nám poradila, kde najít “naši” paseku. Asi třetí den jsme objevili (myslím, že to byl Gewik)něco moc divného. Jakési dva ztrouchnivělé provazy visící z větve jednoho ze stromu. Za nimi se nám otevřela malá, téměˇ r neznatelná pěšinka. Doufali jsme, že je to ta správná cesta, jež nás dovede až k magickému stromu. K večeru jsme skutečně dorazili na ono místo.

Ač se nám to předtím nezdálo, tak soumrak probíhal nemožně pomalu. Nikomu z nás se nadařilo usnout. V pozdním večeru začalo výrazně přituhovat. Hraničář dostal opravdu “geniální” nápad, že rozdělá oheň, i když jsme mu to rozmlouvali. K pulnoci jsme začali trhat žaludy. Když jsme měli plné vaky a chystali se k odchodu, stálo kolem louky bezpočet druidu. Někteřým z nich už rostly parohy, jiní zase obrustali mechem. Aramir, Bahdesin i Gewik vytáhli své zbraně, ale to nemělo žádný smysl. Jeden druid se k nám náhle pohnul. Sklonili jsme své zbraně. Druid k nám přistoupil a svým hromovým hlasem pravil: “Jak jste se mohli opovážit znesvětit naše posvátné místo? Za svou troufslost zaplatíte životem.

“Jaký posvátný místo?”oponoval Aramir ironickým hlasem.

Druid zopakoval už klidně ji svou otázku a očekával odpověď.

“Nevěděli jsme, že se jedná o posvátné místo,” pravil jsem poněkud tichým hlasem.”

“Vaše nevědomost Vás neomlouvá!”

Poté mi pokynul, abych se posadil. Kazan (tak se totiž jmenoval) nás pravděpodobně nechtěl hned zabít. Jinak by si už mrchožrouti pochutnávali na našich vnitřnostech. Ale při další ironické poznámce Aramirově jen jemně luskl prsty a náš hraničář zmizel.

“Co jste s ním udělal?”

“Moc mluvil! Ale nebojte se, bude v pořádku.” A začal nám vysvětlovat, co bychom pro něj měli udělat:

“Daleko odtud, na východní straně hvozdu leží hrad, nebo spíše zřícenina hradu. To není podstatné. Naše síla nesahá na onen vrch. Potřebujeme, abyste z tohoto hradu vyhnali zlo, jež se tam usídlilo. Ona mumie, neboť to je to, co musíte zabít, tam přišla neznámo odkud. Když uděláte, co po Vás chcem, ušetříme Vaše životy. Těsně pod ten kopec Vás doprovodíme. Bude to dlouhá cesta, při které Vám budou zavázány oči. Naše žaludy, které jste nám ukradli, si samozřejmě ponecháme. Kromě toho nesmíte nikomu vyzradit, kde leží naše posvátné místo. Věřte, že si to ohlídáme. Stihl by Vás velice krutý trest. Máte k tomu nějaké otázky?”

“Ne.” Co se na tohle dá říct.

Nutno ještě dodat, že Kazana dost popudil oheň, který rozdělal náš hraničář.

Druidové nás potom uspali nějakým kouzlem.

 

Kapitola 6.- Smrti tváří v tvář

Ráno jsme se probali na “naší” mýtině, včetně Aramira, a už na nás čekal starý Kazan. “Jak jsem řekl, teď zavážeme oči. Připravte se, že to bude dlouhá cesta.” Nakonec to nebylo tak hrozné.

Kazan nás opustil. Stáli jsme na úpatí kopce a nad námi se tyčil starý rozpadající se hrad. Když jsme vystoupili na kopec, uviděli jsme jej v celé jeho “kráse”. Na západní straně jsme spatřili poslední zbytky druhého, nebo třetího podlaží. Kolem “hradeb” se povaloval kámen a trámoví. Ze věže nad severní bránou, před níž jsme stáli, už mnoho nezbylo. Došli jsme k vratúm starým a strouchnivělým. Aramir vzal za kliku a ta mu zústala v ruce. Bahdesina to rozvzteklilo a s křikem se svým ramenem do nich opřel. Brána povolila a nám se naskytl pohled do nevelké místnosti. Všude bylo plno prachu a na podlaze ležela jedna kostra. Náš válečník se na ni vrhl a začal ji prohledávat. Kromě několika zalťákú, vycpávaného brnění a krátkého meče měl tento kdysi člověk u sebe ještě mapu. Podle počtu dveří v místnosti a její velikosti bylo poznat, že se jedná o mapu tohoto hradu, i když do značné míry neúplnou. Chvíli jsme nad tím uvažovali a poté si hraničář všiml stop. Dalo by se čekat, že se jedná o stopy mrtvoly, která tu ležela. To je správně. Ale kromě toho, jsme tu našli ještě další stopy smě´rující pryč z místnosti společně se stopami té mrtvoly. Ta se sem vrátila sama. Zatím jsme nevěděli proč. Vydali jsme se po těchto stopách. Dveře byly odemčeny a po jejich otevření jsme hleděli do dlouhé 1 s široké chodby. Zapálily jsme lucernu a šli. Po několika krocích stopy zatáčeli do postranní místnosti, pochopitelně zavřené. Bahdesin rozrazil dveře a jako první vrthl do místnosti. Hobit, hraničář i já jsme ho následovali. Místnost měla zvláštní tvar. Všude bylo plno slizu a asi ve středu místnosti ležela dosti ohlodaná kostra. Nad ní zavěšená u stropu se tyčilo obrovská článkovitá bílá hmota. Vypadalo to jako obrovský červ. Bahdesin se rozeběhl a zatˇal mu docela velikou ránu do přední části. Hned vzápětí vypálili Gewik i Aramir šípky a šípy ze svých kuší, respetive lukú. Červ se skutálel dolú a začal vypouštět ze svých úst ohavně páchnoucí bílou lepkavou látku. Začali jsme opouštět místnost. Gewik a Aramir při svém odchodu stačili ještě vypálit na červa. Červ po chvíli přstal s vypouštěním látky. Ta neuvěřitelně rychle ztuhla. Už téměř mrtvá obluda se snažila doplazit do svého úkrytu ve stropě. Bahdesin mu to rozmluvil. Gewik rychle prohledal místnost. Našel pár drobností. Opustily jsme červa a šli dál chodbou. Na příští odbočce, hned za ní byly dveře, jsme poslali Gewika dál. Věděli jsme podle mapy, že příští dveře vedou do stejné místnosti jako tyhle. Napadlo mě, že pújdu s ním, ale pak jsme si to rozmyslel. To byla chyba. Vstoupili jsme do místnosti ušli několik krokú a uslyšeli cvaknutí. Bahdesin, který šel první skočil vpřed, Aramir jdouc za mnou odskočil pryč. Snažil jsme se o to samé, ale bylo příliš pozdě. Uviděl jsme jen záblesk před sebou a pak už jen tmu.

Kapitola 7.- Probuzení

Probral jsem se na podivném místě. Nevěděl jsem, co se se mnou děje, ale říklal jsem si, ˇze smrt to asi nebude. Kolem mne bylo několik druidú. Ve zkratce mi pověděli, co se stalo. Vyprávěli o mocné síle, která mě vrátila mezi živé. Na pravou polovinu mé tváře mi dali zlatou masku. Popáleniny, jak jsem později zjistil byly skutečně veliké. Postavil se přede mne Kazan a pravil, že bych si měl pospíšit za svými přáteli, jelikož jim hrozí veliké nebezpečí. Pověděl mi též, že oni mne sem přivedli a poté se vrátili do hradu.

Druidové mne dopravili pod onen známý vrh a zanechali mne tam svému osudu. Znovu jsem vstoupil do hradu. Tentokráte již sám. Prošel jsem známými místy a snažil se najít své přátele. Stopy byly docela dobře čitelné. Několik mrtvých netopýrú, pár kostlivcú, atd. Když jsem se dostal do sklepení uviděl jsem krutý boj mezi mými přáteli a hrozným zjevením. Mumie byla již poněkud zraněna, ale stále měla nad mými spolubojovníky převahu. Z těla jí trčeli asi tři šípy plus nějaké ty odřeniny od mečú Bahdesina a Aramira. Bahdesin právě chytil velkou ránu a odletěl od mumie. Měl jsem volnou cestu. Mumie mě sice již zaregistrovala, ale bohužel pro ni příliš pozdě. Z mých rukou vyšlehli dva zelené blesky. Mumie dostala přímý zásah a upadla k zemi. Aramir se ohlédl a nechápavě na mne civěl. To samé se dá říci i o Gewikovi a Bahdesinovi. Aramir a Bahdesin se však vzpamatovali dříve než se mumie zvedla a zasadili jí poslední ránu. Byl konec. Mumie “zemřela”, dá-li se to, tak říci.

Mý přátelé na mne měli spousty otázek, které jsme jim musel odpovědět. Poté jsme odtamtud vypadli. Posbírali několik ceností a sestoupili zpět do hvozdu.

“Jak jste pořídili?”otázel se nás Kazan, kterého jsme si nevšimli.

“Skončili jsme to” odpověděli jsme mu.

“Patří Vám naše poděkování.”

“Z toho se nanajim,”oponoval Bahdesin, Kazan mu však nevěnoval příliš pozornosti.

“Pamatujte, co jste slíbili,” pravil Kazan a zavolal si mě. Uvědomil jsem si, že jsem mu ještě ani nepoděkoval, tak jsem to udělal teď. On nad tím mávl rukou.

“Není Ti dovoleno Maugie, abys věděl, co ti zachránilo život, ale myslím, že to bylo správné. Víš, opravdu jste nám pomohli. Naše moc je veliká, ale támhle nesahá. Chci Ti předal tohle,”a ukázal mi menší truhlu. “Dobře to opatruj.” Potom zmizel a nějaký mladší druid nás odtud odvedl.

Vyšli jsme z hvozdu, “Živý”. Vydali jsme se do El-Šumy. Hraničář se od nás odpojil, že se sejdeme u Supího orla. Večer jsme se utábořili a já měl první hlídku. Podíval jsem se na to, co jsme do stali od Kazana. Otevřel jsem truhlu a uviděl, něco překrásného. Krásné, drahokami osázené, žezlo leželo v truhle. Byla z toho cítit magie. Ještě jsem nevěděl, jakou moc to má. A dodnes nevím, proč mi to svěřil do rukou.

Kapitola 9.- Warden

Už jsem skoro usínal, když jsem zaslechl kroky nějakého stvoření. Vzbudil jsem hobita. Ten okamžitě řekl, že v naší blízkosti, je někdo člověku podobný. Řekl jsem Gewikovi: “Vzbuď ostatní,”a popošel jsem směrem k místu, kde se dotyčný skrýval. “Vylez, ať jsi kdokoli!” Z křoví vylezl člověk, či spíše barbar. A přišel k našemu ohni.

“Dobrý večer,”pravil jsem k němu.

“Dobrej.”

“Co pohledáváš v těchto krajích?”

“Koukám, co(koho) bych zabil,” a zazubil se na nás. V podobném duchu se náš rozhovor odvíjel docela dlouho. Nakonec jsme se dohodli, že Warden, neboť to bylo jeho jméno, se k nám přidá. Nicméně, když držel hlídku, bděl nad námi i náš havran.

Ráno jsme vyrazili k El-Šumě. Asi kolem poledne se k nám po cestě řítili dva jezdci. Ustoupili jsme jim z cesty, nicméně oni se zastavili přesně u nás. Jeden z nich vypadal jako šlechtic. Měl honosné brnění, krásného koně a široký meč. Druhý byl patrně jeho sluha.

“Vstoupili jste na mé území. Zaplaťte.”

“Tohle není tvoje území, tohle je svobodná země.”

“Zaplaťte za použití silnice. Jestliže to neuděláte, stihne Vás krutý trest.”

“Musím Vás varovat. Toto je lord Warden a toto je jeho území. Je to veliký bojovník.” OD této chvíle byl Warden lordem, nevím proč mě to napadlo, ale dělal jsem vše pro to, abychom se vyhnuli boji. Nepodařilo se.

“Na ně Mattiasi!”vzkřikl šlechtic.

“Mattiasi, dostaneš 1000 zlatých, když ho zabiješ,”vzkřikl jsem. Mattias na chvíli zaváhal, a pak se vrhl na Wardena. Warden odvrátil jeho útok. V tu chvíli jsem po něm vypáli jeden blesk. Mattias to dostal a odletěl k nejbližšímu stromu, o který se zastavil. Gewik do něj vpálil šipku. Mezitím se Bahdesin vrhl na našeho šlechtice. I když mu nezp°u sobil žádné zranění, sesadil jej z koně. Boj netrval příliš dlouho a muž byl za chvíli mrtvý. Meče našich dvou válečník°u byli rychlejší. Přistoupil jsem k Mattiasovi. Duch už opouštěl jeho tělo, ale přesto mi podal jakýsi váček, abych jej donesl otci mrtvého muže. Hned poté zemřel.

Warden, Gewik i Bahdesin se postili do obírání mrtvol. Naši válečníci se málem o jejich věci porvali, nicméně se ve finále dohodli.

“Je potřeba je pohřbít,”pravil jsem.

“Spálíme je a vypadnem!”rozhodl Warden.

“Ne!Navršíme na ně mohyly.” Asi po dvou hodinách práce jsme skončili.

“Budeme mít problémy,”konstatoval Bahdesin.

“Proč?”ptám se. Bahdesin neodpověděl. Ukázal západním směrem. Odtud se naším směrem řítila skupina asi dvanácti jezdc°u. Všude kolem nás jenom louky. Nemělo cenu utíkat. Počkali jsme, až k nám přijedou. Nastala hádka a přesvědčování, že baroneta z Lučína, to je ten muž, kterého jsme zabili, neznáme. Vojáci nakonec rozebrali mohyly, zatkli nás, sebrali všechny věci, včetně onoho žezla, co jsem dostal od Kazana, a odvezli do vězení v El-Šumě. Začal jsem přemýšlet, jak utéci. Napadlo mě, co udělá Aramir, až nepřijdem do Supího orla na smluvenou sch°uzku.

Kapitola 10.- Vězení

Umístily nás do cel. Byl jsem umístěn do cely ve třetím patře společně s Wardenem. Bylo krátce po poledni a velitel stráže nám oznámil, že pozítří se bude konat veřejný soud s námi. Šli jsme spát. Probudili jsme se večer.

“Vypadne odtud.”

“Já nejsem proti,”prohlásil Warden. Počkal jsem a snažil se pochopit, jak se před naší celou a v chodbě pohybují stráže.

Byla už téměř noc. Připravili jsme plán útěku. Zeleným bleskem jsme vyrazil dveře vězení ve chvíli, kdy tudy procházel jeden z hlídajících vojáku. Chytil ránu dveřma a poroučel se k zemi. Warden k němu přiskočil, sebral mu meč a zapíchl ho. Proti nám se rozběhl druhý voják s obrovským řevem. Warden se rozmáchl a sekl ubohého vojáka. Ten se skácel a omdlel. Utíkali jsme. Seběhli jsme do druhého patra. Tam jsme se dokázali vyhnout strážím. Pokračovali jsme dál. Za chvíli jsme narazili na schody do prvního patra. Tam na nás čekalo už asi osm vojáku. Warden se na ně vrhl. Jeden z nich už dýchá ke kytkám ze spodu. Dalších pět se na něj vrhlo. Jednoho jsem sejmul bleskem a druhý mne sekl do ramene. V zápětí sem běžela posila. Přibližně deset vojáku. Podíval jsem se na Wardena. Pět mužu bylo nad jeho síly. Už neměl zbraň. Ležel na zemi a vzdal se. Otočil jsem se a utíkal pryč. Asi pět lidí se pustilo za mnou. Zabočil jsem do jedné z postranních chodeb. Po několika vteřinách jsem spatřil dveře a po nich schody. Zavřel jsem dveře na závoru a seběhl téměř až na jakési nádvoří. Naštěstí se vojákum nepodařilo hned vyrazit dveře. Byla stále ještě noc. Musel jsem se někde ukrýt. Zalezl jsem do dřevníku. Tam se počkal do rána. K ránu se situace trochu uklidnila. Do vězení vjel vuz se zásobami, černý vuz pro mrtvoly a také vuz se dřevem. Několik osob začalo skládat dřevo kousek vedle mne. Nedaleko ode mne nakládali lidé mrtvoly. Uvažoval jsem, jestli mám vylézt a začít vykládat dřevo. Nakonec jsem se rozhodl, že se budu vydávat za mrtvého a uteču v pohřebním voze. Tam leželi tři mrtvý lidé. V pokročilém stádiu rozkladu. Vlezl jsem do vozu. Nutno podotknout, že mi udělalo nevolno, ale dokázal jsem se udžet. Abych vypadal dúvěryhodně, sundal jsem si svoji zlatou masku. Po chvíli přišel nějaký chlápek v černém, nasedl ka kozlík a rozjeli jsme se. Dojeli jsme až k hlavní bráně. Strážný se došel podívat do vozu.

“Maj tam bejt jen tři!”vzkˇikl strážný.

“A není to jedno,” zakřičel strážný stojící u brány, “ja mrtvej, nebo není?”

“Vypadá na to,”a vzal meč a lehce mi s ním šťouchl do břicha. Ač to vypadá neuvěřitelně, dokázal jsem překonat bolest a nedal na sobě nic znát. Strážný odběhl. Asi za minutu jich přiběhlo šest. Vrhli se na mne a odvlekli mě do cely. V poledne se konal veřejný soud. A já přemýšlel, co asi dělá Aramir.

 

Kapitola 11.- Soud

Náměstí bylo již zaplněno lidmi, kteří se přišli podívat na velké divadlo. Nade všemi seděl osobně kál Ninth III., vedle něj královna a v povzdálí kálúv čaroděj Kestrith. Samozřejmě soudce a jeho věrný pomocník – žalobce. Soudce četl naše jména – Warden, Bahdesin, Gewik, Maugius- a jeho “pomocník” pědnesl žalobu. Snažili jsme se nějak obhájit, ale je zbytečné podotýkat, že marně. Když se soudce chystal, vyřknout rozsudek, vřítila se na náměstí skupina jezdcú. V čele jezdcú jsme poznali Aramira. Dojeli až ke králi a žádali o klid. Aramir si vzal slovo.

“Vaše Veličenstvo, nemúžete dát popravit tyto zločince.”pravil Aramir poměrně velitelsky a troufale.

“Z jakého dúvodu?” vzkřikl Ninth a jeho hlas se nesl celým náměstím, “Kdo jste a odkud přicházíte?”

“Jsem posel krále ……….ze země Kovářú. Tito muži jsou v mé zemi obžalováni z těžkých zločinú a náš král prosí o jejich vydání.”

“Máte něco, čím byste mohl dokázat svá tvrzení?”otázal se král už klidněji. Aramir sesedl z koně a šel směrem k muži, na kterého ukázal král.

Nevěděli jsme, co přesně má Aramir v plánu, nicméně nás odvedli zpět do cel. Asi po jednom dni se otevřely dveře a strážní k nám vhodili Aramira.

Sdělil nám, že v jednom hostinci najal jednu skupinu žoldnéˇú a nám již známým zpúsobem nás dostat z té situace. Asi den strávil v královském paláci, když pro něj přišli stráže. Ostatní už víme.

My jsme mu na oplátku vypověděli, co se ve skutečnosti stalo.

Po dvou hodinách došlo k vystřídání stráží. Bylo na nich něco divného. Po několika minutách, přišel pravděpodobně jejich velitel. A dal rozkaz, aby nám zavázali oči a odvedli do vozú. Na naše otázky nikdo neodpovídal.

Nevěděli jsme, co nebo kdo to je, ale odvezli nás z El-Šumy, což mělo také svou výhodu.

 

Kapitola 12.- Aliance

Po necelých čtyřech hodinách jízdy jsme zastavili. Otevřela se nějaká brána a my vjeli do nám prozatím neviditelných míst. Sundali nám pásky z očí a odvedli nás, jak jinak, do vězení.

“Nevíš, kde to jsme?” zeptal se Warden.

“Neptej se kde, ale u koho.”

“Ty víš u koho?”

“Myslím, že vím,” a pak nás rozdělili Byli jsme všichni samostatně. V jeskyních kobkách. Nebyla tam okna, ani u nás ve vězení, ani na chodbách kterými jsme přijeli a kterými jsme procházeli. Dali nám najíst a napít a nechali nás do druhého dne vyspat. Po malé snídani a ranní meditaci pro mne přišli dva strážní. A odvedli mne do mučírny. Místnosr byla docela veliká. V levém horním rohu byla veliká skříň, ve které bylo spousty drobných nástrojú k jasnému účelu. Netušil jsem, že je člověk (jenom člověk a možná taky kroll, barbar, skřeti, trpaslíci) je tak vynalézavý. Kousek od toho byl skřipec. Vedle něj stáli dva sluhové. V pravám rohu stál stúl a za ním seděl, podle očekávání, nám dobře známý alchymista. Sluhové měli pravděpodobnňě na starost tuto místnost.

“Tak jak?”otázal se alchymista.

“Už bylo líp.”

“To koukám! Co to máš s obličejem?”

“Dlouhá historie.”

“Tak mi o ní něco pověz, vždyť máme tolik času.”

“Zabil mě menší výbuch.”

“Výbuch?Zabil? Máš mě snad za blbce?”

“Říkám, co je pravda. Sám si to nedokážu vysvětlit.”

“Elfa se zlatým obličejem jsem ještě neviděl.”

“Člověk”(elf,hobit,trpaslík,…) “se musí pořád učit.”

“Nezdržuj to Maugie, kde máte to, pro co jsem Vás poslal. Našli jste ten dub?”

“Nechcete mi říci své jméno?”

“No, když to musíš vďět. Mé jméno je Alasin a jsem králúv alchymista. A teď kvěci.”

“Chudák král.”

“Tak dělej, tvý dva přátelé nebyli moc sdílní,”začal ztrácet nervy, “Jeden tvrdil, že mě nezná a ten “malej skřet” mi tu vyprávěl nějakou pohádku a vzápětí se při pohledu na tyto dva pány a mučící nástroje sesyp…”Náhle zmlk a uvědomil si, jakou dělá blbost.

Byl jsem trochu zmaten, ale dokázal jsem si spočítat, že hobit pravděpodobně porušil slib, který dal druidúm.

“Mimochodem, v naší smlouvě nebylo nic o tom, že přiberete do party ještě někoho dalšího!”

“To ne. Ale vzhedem k tomu, že my jsme nic z hvozdu nepřinesli, Vás to nemusí trápit.”

“Jak to myslíš?”

“Tak jak to říkám.”

“A víš kde je ten dub?”

“Ne.”

“Poslyš má trpělivost je u konce.”

“To chápu, ale nechte mě domluvit. Moji přátelé Vám nic neřekli, protože nic neví. Druidové nás přistihly, zadali nám nějaký úkol, při kterém se mi stalo tohle. Potom mě vrátili mezi živé. Když jsme se vrátili, dali nám vypít nápoj zapomnění. Pamatuji si sice, co se stalo mně osobně, ale nevím, co jsme napáchali ve hvozdu.”

“Mluvíš pravdu?”zeptal se už klidněji.

“Ovšem. Říkali, že to nikomu nesmíme říct, ale věděli, že to není možné. Proto nám dali ten lektvar.”

“Chtěl bych ti věřit, ale nemúžu.Ne! Ne! Ne! Wulfe, Gulfe přivaˇzte ho na skřipec!”

To jsme nechtěl dopustit. “Vy jste cvok, já je zabiju.”

“Těžko.”

“Nejsem tak slabý, jak vypadám.”

“Múžeme to zjistit.”

“To jste řekl Vy.” Ještě dříve než se ke mně přiblížili jsme za pomoci kouzla přemístil k již zmiňované skříni a začal po Wujfovi a Gulfovi házet vše, co mi přišlo pod ruku. Oba naprosto nechápli, co se děje a začali ustupovat. Alasin vše od stolu velice pobaveně sledoval.

“Ano jsi velice schopný. Teď se vrať do své cely v doprovodu stráží. Buď mluvíš pravdu, nebo ne, ale mučenám to z tebe stejně nevymlátím. Stráž! Odveďte ho! A hlídejte. Aliance se rozhodne, co s Vámi udělá.”

O Alianci jsem se nezmiňoval. Byl to velice mocný spolek, který řídil celou Calevu, co se týká hlavně obchodních zájmú. Ale leckdy i jiných. Všichni obchodníci pracující v El-Šumě museli s Aliancí spolupracovat. A nejen ti. Kontakty s Aliancí měl zcela určitě i král. Aliance byla jakousi třetí stranou v tomhle světě a její mínění bylo docela dúležité, jelikož dokázala ovlivnit názor obyčejných lidí. A hlas lidu – hlas boží.

Kapitola 13.- Výprava

Po dvou dnech nás pustili z kobek, vrátili zbraně a dovedli do veliké překrásné místnosti. Uprostřed byl veliký stúl a u něj sedělo 50 mužú. V čele stolu seděl Alasin. Šel rovnou k věci: “Potřebujeme Vás při naší následující akci. Rada se usnesla, že bychom Vás nemuseli vydat zákonúm calevským, pokud budete spolupracovat. Co říkáte?”

Jen jsme pokývali hlavou. Co se dá na tohle říct.

“Výborně,”pravil Alasin. “Jde o to, že piráti vedení Hágenem unesli jednoho z El-Šumských obchodníkú. Je to ………….., tvúj otec.” Pravil a podíval se na Bahdesina. Ten mi jednou o svém otci vyprávěl. Říkal o něm, že byl posedlý touhou dostat se do šlechtického stavu a jeho obchodní metody nepatřily zrovna mezi standartní. Nicméně Alasin pokračoval: “Požadují za něj výkupné, Vy budete vyjednávat. K setkání dojde za sedm dní na jednom pahorku asi 16 mil od Iffe. Je tam jeskyně ve které se schovávají. Nebude jich mnoho. Kromě toho, že potřebujeme zachránit kupce……….. Budete vyjednávat a budete požadovat, aby Vám ukázali …………. V momentě, kdy ho vyvedou z jeskyně, zaútočí naši lučišnici. Vy se budete muset hodně rychle skrejt. Pokud do toho pújdete s námi zaručujeme Vám, že se múžete v klidu pohybovat po zemi calevské. Máte nějaké otázky? Ne? Výborně. Zítra vyrážíme. Budete pod vedením Torwella, jednoho z králových hraničářú.”

Dali nám nějaké vybavení na cestu a koně. V Iffe jsme dostali další instrukce. Vyjednávat pújde Bahdesin a já.Určili nám maximální cenu na kterou múžeme ustoupit a to byl jeden milion zlatých. Nedokázal jsem si to představit, ale souhlasil jsem. Místo setkání bude těsně pod skálou, ve které je jeskyně. Je to mýtina, na které jsou čtyři veliké kameny, tam se sejdem neozbrojeni. Ostatní se ukryjí v okolním lese a budou střílet.

Uběhli ještě dva dny a my jsme k ránu dorazili na ono místo. Vystopali jsme k místu setkání. Přišli jsme tam první. Za chvíli dorazil Hágen se svoji družinou. Byl to vysoký ………

“Dobrý den,”zdvořile pozdravil, my mu jeho pozdrav oplatili.

“Máte peníze?”

“Jistě,”odpověděl jsem mu.

“Kolik nám budete ochotni nabídnout?”

“Pro začátek by mohlo stačit řekněme sto tisíc,” hned, co jsem to dořekl nastala nepopsatelná bouře smíchu.

“Vy jste se snad zbláznil? Víte kolik jsem ztratil mužú, když jsem ho unášel? Šestnáct. A Vy mi nabízíte pitomejch sto tisíc, který seženu když přepadnu dvě obchodní lodě. Já pod tři miliony nepújdu.”

“Řekněme, že se na ceně dohodnem. Teď bychom ho rádi viděli.”

“Co tak náhle?”

“Nevíme, jestli žije.”

“Nevěříte mému slovu?”

“NE!zaburácel Bahdesin, ukažte mi tátu!”

“Co mám s Váma dělat?”a ukázel někam směrem k jeskyni.

“Vyšlo asi deset muˇzú a vyvedli ……..”

“Jste spokojeni?” otázal se.

Chvíli na nás nepřítomně koukal, jakoby tušil nějakou zradu a pak vzduchem proletěli šípy. Oba dva jsme prchali někam se schovat. Piráti měli nějaké ztráty, ale z jeskyně jich vyběhlo asi dvacet a kryli ústup ostatním. Vojáci vyběhli z lesa a zaútočili na jeskyni. My jsme se k nim přidali. Cestou jsme potkali Aramira, Wardena a Gewika. V zadním voji jsme vtrhli do jeskyně. Všichni vojáci postupovali hlavní chodbou, my jsme se s menší skupinkou pustili po vedlejší chodbě. Vletěli jsme do jedné místnosti, kde na nás čekalo několik pirátú. Bahdesin se ubránil prvnímu úderu a zasadil jednookému smrtící ránu do hlavy. “Lord”Warden zabil jednou ranou piráta. Aramir s Gewikem zastřeli jednoho. Vojáci byli ve většině, přesto se piráti branily statečně. Bahdesin se vrhl ještě na jednoho. Připomínal zvíře toužící po krvi. ˇTal po jednom. Ten ráně nastavil meč, rána se svezla a do hlavy ho zasáhla naplocho. Pirát padl na zem, ale nebyl mrtev. Mezitím vojáci pobili zbývající piráty a odběhli zpět do hlavní chodby.

“Co s ním?” otázal se Bahdesin.

“Nechte ho tady.”

“Ne!podříznem ho!”vložil se do diskuse Warden.

“Já ho podřezávat nebudu!”vzkřikl Bahdesin.

“Já ho klidně podříznu, mně to nedělá sebemenší problémy.”pravil Warden a podříznul ho, “tak co deme?” Vyběhli jsme zpět a pokračovali hlavní chodbou. Za chvíli jsme dorazili do obrovské místnosti, kde zuřila obrovská bitva. Asi třicet vojákú bojovalo proti čtyřiceti pirátúm. Ti ale pomalu začali ztrácet převahu. Aramir, Bahdesin a Warden se okamˇzitě zapojili do bitevní vřavy. Gewik střílel do pirátú ze zálohy. Já se svými bojovými schopnostmi jsem moc platný nebyl. Určitě by pomohla kouzla, ale něco mi říkalo, abych počkal. Bitva byla krvavá posledních asi pět pirátú, včetně jejich vúdce. Vtrhli jsme do další místnosti, kde pod jakousi magickou bariérou bojovl nějaký čaroděj se skupinou vojákú. Musel jich zabít asi hodně. Neváhal jsem a vpálil jsem do něj dva zelené blesky. Jeden z nich se zastavil na bariéře, druhý pronikl až k němu. Byl zasaˇzen a zavrávoral. Pravděpodobně byl už raněn předtím. Nevěděl však, co má dělat. ˇZádná takováto kouzla, nepúsobila za jeho magickou bariéru. Proto, vzhledem k předcházejícímu úspěchu, jsem se to rozhodl zopakovat ještě jednou. Magické pole bylo zničeno a kouzelník dostl další zásah. Mezitím Aramir s Gewikem postříleli asi tři piráty, Warden s Bahdesinem jich zabili pět. Pirátúm totiˇz přišla posila z malé místnosti, do níž byl vchod v pravém horním rohu. Vojáci přežili asi dva mezi nimi byl i Torwell. Kouzelník byl již těžce raněn, ale stále byl schopen boje. Dostal však po šípu od Aramira a Gewika. Poslední ránu mu zaťal Warden.

Bylo po boji. Poslední, kdo zústal byl Hágen, který držel s nožem na krku ………… Řekl, ať ho necháme odejít. Torwell s tím moc nesouhlasil, ale nakonec ustoupil. Dal nám znamení, podle kterého jeho lidi nás poznají, pokud se s ním budeme chtít spojit. I když to byl pirát, asi nebyl z nejhorších, jak jsem později zjistil.

Mimochodem Torwell. V budoucnu se s ním ještě několikrát setkáme. Byl muž asi kolem ……………. Byl to králúv hraničář a byl pro něj a pro Calevu ochoten položit život. Částečně se skamarádil s Aramirem. Později jsme s ním zažili nejedno dobrodružství.

Torwell nám sdělil, že děkuje za pomoc a že se nemusíme bát vstoupit do El-Šumy. Tam jsme se také po několika dnech vrátili.

Já jsem rozhodl zdokonalit ve svém umění. Hraničář zmizel někam do lesú a válečníci vyrazili do arény. Bahdesin při svém souboji málem zemřel, ale svého protivníka zabil. On i Warden si pak lízali rány. Ale Warden takové štěstí neměl. Nakonec přežil, ale musel svému protivníkovi zaplatit tučné odstupné. Najednou se objevili v knihovně a chtěli po mně něco kolem sta zlatých.

 

Kapitola 14.- Cesta k farmě

Myslím, že jsem se ještě nezmiňoval o politické a zeměpisné situaci v Almiru a hlavně v okolí Calevy. Tedy je třeba to rychle napravit. Caleva ležela přibližně ve středu Almirského světadílu. Neměla přístup k moři. Na severu bylo vévodství Mintar, které dříve patřilo Calevě. Ale Ninth II. neměl moc ho udržet a Mintar se osamostatnil. I když to není to pravé pojmenování. Stále odváděl Calevě daně. A na severu u jezera Irin ležela pevnost a město …………, správní centrum Mintaru. Syn Nintha II., současný král, nemohl do Mintaru poslat vojsko a sjednat pořádek. Jednak Mintar měl výraznou podporu stolinú a jednak se na severu začali opět množit skřeti a jiná havěť (kromě jiného nebezpeční trollové). Nejen od severu, ale i od severovýchodu přicházelo podobné nebezpečí. Ono je lepší mít spojence bojeschopného než naopak. Calevská vojska zústavala tedy doma. A pak tam stolini. Nutno podotknout, že Ninth I., otec Nintha II., se k tamnímu králi nezachoval nejlépe a přerušil přátelské vztahy se těmito příbuznými trpaslíkú. Stoliné se stáhli do svých gradú a dlouho o nich nikdo nic neslyšel.

Kromě toho se do Mintaru začaly stahovat rúzné loupeˇzivé bandy, které začali terorizovat obyvatele místních vesnic.

Dál na sever byla poměrně chudá země kovářú. Na jih pak Skyrob.

V poslední době začala Caleva ztrácet zprávy o tom co se děje v Mintaru. A za tyto informace dovedla dobře zaplatit. Na severu již občas zuřili boje a Ninth nemˇl ani onětí o tom kdo, kde bojuje.

Tyto informace zde uvádím, protože začíná nepřímo souviset s naším dalším dobrodružstvím.

Začali jsme se dívat po nějaké prácičce a natrefili jsme na ubožáky, kterým jedna skřetí tlupa přepadla farmu. Farma ležela už ve velmi nebezpečném pásmu na hranicích Mintaru a Calevy. Odměna za zabití skřetú byla čtyřista zlatých. Já jsem nezúčastnil této výpravy. A moji přátelé neprotestovali. Zústal jsem v El-Šumě a dál se věnoval studiu.

Dále budu vycházet z vyprávění Aramira, které pro mne sepsal později.

Cesta proběhla v klidu. Asi za pět dní družina dorazila k farmě rodiny ……….. Ti je přijali v dobrém a uvítali někoho, kdo přijel pomoci jim a ………..

 

Kapitola 15.- Farma (ze zápiskú Aramirových)

Na místo jsme přijeli večer. Začalo se smrákat a ………..se už připravovali na noc.

“Vítejte!”zvolal pan domácí, “jistě jste po cestě unaveni. Pojďte dál,”pravil a poslal jednoho pacholka ať vezme věci a ustájí koně.

“Kdy se to stalo?”zeptal se Aramir hospodáře.

“Je to už pěs měsíc. Tenhle kraj byl vždy drsný, ale v poslední době to vypadá húř než kdy dřív. Myslím, že bude další válka.”

“Kde je přibližmě ta farma?”

“Kousek na západ. Tak púl hodiny cesty.”

“Dík, pújdeme se tam podívat. Asi za dvě hodiny se vrátíme.”

“Jak chcete, ale buďte opatrní.”

“Budeme.”

Farma ležela za řekou, kterou bylo třeba potichu přebrodit. Všude byli skřetí hlídky. Samotný dvorec byl docela veliký. Bylo z něj slyšet veliký hluk. Skřeti vydávají obovský, když jsou ožralí. Ale tam nebyli jen skřeti, nýbrž i orkové aj. A nebyla to jedna tlupa, jak tvrdili obě velké rodiny. Shlukovali se tu a bylo jich tam dost.

Po krátké obhlídce, jsme zjistili, že to není na útok a vypařili se přes závlahový systém na jih od farmy a vrátili se k ……….. Ptali se nás, co jsme zlistili a neměli radost z toho, co jsme jim řekli. Povídali jsme dlouho do noci. Semleli jsme co bylo možné, když Bahdesin položil otázku: “Není Gewik na tom záchodě nějak příliš dlouho?” V tom vstoupil jeden z pacholkú.

“Ani jsem si nevšiml, že si odešel.”povídal vedoucí. Pacholek pokrčil rameny a odešel do nějakého pokoje. Za minutu se vrátil Gewik.

“Ten muž, co právě vešel, je ve spojení se skřety.”

“Co?”vzkřikl pan domácí.

“Zmizel odtud a já ho sledoval až k skřetí farmě.”

“A…”dodával Aramir.

“A pak jsem ho sledoval zpátky.” Chvíli to vypadalo, že Bahdesina budou křísit.

“Pana na nebi to je vúl!”zařval Warden. Aramir začal řvát, na Gewika, že nás tohle múže stát krk a rodinu …………taky. Náhle Warden vstal a rozběhl se do pokoje, kam zašel zrádce. Ten se snažil utéci oknem, ale bylo již pozdě. Warden proskočil oknem, vzal sebou i kus stěny a podkopl nohy utíkajícímu zrádci. Vzápětí mu dal ránu pěstí a ten nebožák omdlel. Warden ho přinesl do místnosti, tentokráte dveřma. Chtěl ho zabít, ale Bahdesin a Aramir z něj chtěti, jen co se probere, něco dostat nejprve po dobrém. To byl ušlechtilý úmysl, ale zbytečná snaha. Po chvíli to Aramir vzdal a ukázal Wardenovi, že má volné pole púsobnosti. Vyhnu se podrobnostem, co s ním udělal “Lord” Warden “z Alby”, ale asi to nebyl pěkný pohled. Asi po hodinovém mučení zrádce zemřel. Jediné, co řekl, bylo to, že na farmě je asi stovka skřetú.

“Co budeme dělat?”zeptal se Bahdesin.

“Musíme někde sehnat pomoc.”

“Dojeďte do pevnosti ……… Leží nedaleko. Asi čtyři hodiny jízdy na koních.” To nebyl špatný nápad. Aramir a Bahdesin vyrazili. Warden a Gewik se připravovali na obranu farmy.

Vojsko přijelo kolem třetí hodiny po poledni. Asi třicet slušně ozbrojených vojákú. Warden se rozhodl, že povzbudí morálku mužstva a začal je všechny obcházet. Kapitán byl spokojen s připravami, rozestavil hlídky a zbývajícím vojákúm dal volno.

Kolem šesté se na obzoru objevili orkové. Bylo jich kolem padesáti a blížili se k farmě.

“Cítíte ve vzduchu tu krev?!”zvolal Warden a nemohl se dočkat. Boj začal. Vojáci nejprve používali své luky. Stejně tak Aramir, Gewik a Bahdesin. Orkové se nedali zastrašit a na farmu střileli zápalné šípy. Domácí začli hasit. Asi po deseti minutách orkú ubylo, ale vojáci měli také ztráty. Tři mrtví a jeden lehce raněný. Orkové však prorazili bránu a začal tuhý boj muže proti muˇzi. Podařilo se nám orky vytlačit z farmy ven. Když v tom jsme viděli asi dvě míle odtud menší skřetí vojsko. Asi šestset skětú se hnalo přímo na nás.

Orkové mezitím ustoupili. Vojákú zbylo asi jen sedmnáct. Kapitán přistoupil k Aramirovi: “Odjeďte! Hned, dokud je jeˇště čas.” Aramir nasedl na koně. Bahdesin a Gewik ho následovali. Nemohli však najít Wardena. Ten pronásledoval posledních asi deset orkú. Jednoho z nich sekl přes rameno. Rána prošla přes žebra až někam k ledvinám. Ork zařval, padl na zem a umíral. Druhý ork zakopl a Warden mu zabodlo svúj bastard pěsně do kříže. Poslední ork, který neušel jeho hněvu byl vyšší než ostatní. Snažil se utéci, ale barbar se rozpřáhl a hodil po něm svúj meč. Ten se mu zabodl do hlavy a ork byl na místě mrtev a Warden si v klidu došel pro svúj meč, když si všiml skřetího vojska, které se blížilo neuvěřitelnou rychlostí.

Bahdesin dojel až k Wardenovi. Ten moc neprotestoval, nasedl na koně a ujížděl s družinou do El-Šumy.

 

Kapitola 16.- Údalosti v El-Šumě

Asi po pěti dnech mého klidného pobytu a studia ve knihově za mnou přišel Torwell a ptal se po mých přátelích. Řekl jsem mu, že vyrazili na sever dobýt jednu farmu. Na to konto mi pověděl, že v těch končinách se pohybuje skřetí armáda. Král tam posílá vojsko a on jede jako předvoj. Jel jsem s ním.

Poprvé jsem viděl tolik vojákú pohromadě. asi dvěstě těžkooděncú bylo připraveno vyrazit. Já, Torwell a menší skupinka jezdcú jsme vyrazili. Asi po jednom dni jsme potkali naše přátele. Byl jsem rád, že všichni jsou v pořádku. V klidu jsme dojeli do El-Šumy.

Tam jsme se zdrželi asi týden, než za námi přišel Torwell: “Váš hobit byl dnes ráno poprven.” Koukali jsme na něj a nevěděli, co na to říct. “Za vloupání do domu starostova a zavraždění několika vojákú a sluhú.” Dokončil svoji řeč. Potom pokračoval: “Mám pro Vás úkol. Jestli budete mít zájem sejdeme se veˇver u Supího orla,”a odešel.

Nikdo z nás nechápal, proč musel vraždit, ale poptali jsme se a zjistili, že je to tak. Byl první z nás, kdo zemřel. Přemýšlel jsem, kolik jich ještě bude a jak dlouho budeme vlastně spolu.

U Supího orla jsme těsně před odjezdem nakonec narazili na jiného zloděje, který se o tom předcházejícím dozvěděl a vyhledal nás. Jmenoval se Steaven a doufali jsme, že bude schopnější, než jeho předchúdce.

Torwell dorazil do hostince kolem desáté.

“Máš pro nás něco?”zeptal se Aramir.

“Ovšem. Jedná se o pomoc králi. Dostanete diplomatický úkol.

“Včera nás chtěl pověsit a dnes nám dává diplomatický úkol, zvláštní člověk, ale nenech se vyrušovl a pokračuj.”Torwellovi se má ironická poznámk moc nezamlouvala, ale pokračoval: “Jak víte na severu v Mintaru se schyluje k veliké bitvě. Válka už v podstatě začala. Král a s ním celá Caleva potřebuje každou pomoc, a proto se rozhodl obnovit staré spojenectví se stoliny. Nikdo o nich už strašně dlouho neslyšel. Najděte je a přemluvte k tomu, aby nám pomohli. Když ne tak ať se alespoň jejich král setká s naším. Dostanete mapu a přibližnou polohu kde by se mohli nacházet. Plus truhlu, ve které bude dar pro jejich krále. Stoliné si potrpí na zlato a drahé kameny podle pověstí.”

“Co za to?”otázal se Bahdesin.

“Děláte to pro svoji rodnou zem a pro krále, ale možná že za to bude takových sto zlatých na ruku. Přijmete tento úkol?”

“Ano.”odpověděl jsem na jeho otázku.

“Výborně. Vytvoříte druhou skupinu. V té první budu já a nˇkoik mých přátel. Pújdeme jinou cestou. Vy pújdete přes Vám dobře známá místa.” Roztáhl mapu a ukazoval nám cestu. “Pújdete podél Kesily” (řeka pramenící v Mintaru protákající celou Calevou a jejím hl.městem El-Šuma) “až na hranice mintarské. Potom si musíte začít dávat pozor. Do Kesily se ještě v Mintaru vlévají dvě řeky. ………a………. Múžete si vybrat po které pújdete. Snažší cesta by mohla být až podél té druhé z našeho pohledu,……… Ale je tu příliš mnoho faktorú, které by toto tvrzení mohlo vyvrátit.”

“Například?”

“Bude tam asi více skřetích táború a pak…,”chtěl jsme zeptat, co se mu nezdá, když v tom se na něco zeptal Aramir: “Co je tohle?”a ukázal na místo nedaleko pramene řeky vlévající se do Kesily.

“Chtěl jsme Vám to právě říct. Jde o magickou mýtinu. Není znám někdo, kdo by tam šel a přežil. Vyhněte se tomu místu.”hned pokračoval: “Když dojdete k prameni, dejte se na sever a dojdete k prameni řeky………, která ústí do jezera Irin. Mezi touto řekou a horami by se mohli nalézat stoliné. Ale nikde není psáno že nepřesídlili. Myslím však, že nepřekročili hranice Mintaru.”

“To je úleva, samotný Mintar je velký skoro jako Caleva.”

“Já vím, bude těžké je najít, ale múže se to podařit. Hledejte hlavně stopy. Samotní stolini moc ven ze svých Gradú nevycházejí, ale občas musí s někým obchodovat, proto byste mohli mít štěstí a narazit na nějakou jejich karavanu. Buďte při jednání s nimi opatrní, neboť nám příliš nedúvěřují.”

“Kdy máme vyrazit?”zeptal jsem se.

“Asi za dva, tři dny.”

“Zásoby?”

“Dostanete v pevnosti ……. Tam pújde moje skupina s Vámi, poté se odpojíme.”

“Dostaneme koně?”zeptal se Bahdesin.

“Ne, ani my je mít nebudem. Je to příliš riskantní.”

“Proč?”vztekal se Warden.

“Byli byste vidět mnohem více. Krom toho kúň dělá hlubší a viditelnější stopy než vy nebo já.” Co jsme s tím mohli dělat? Na vlastní koně jsme neměli a tak jsme museli šlapat po svých.

Rozloučili jsme se s Torwellem a šli spát a druhý den se připravit na cestu.

 

Kapitola 17.- Odjezd z EL-Šumy

Setkali jsme se s Torwellem za branami města za dva dny. Králúv zmocněnec nám truhlu s drahokami a diamanty. K tomu nám přidal pečeť krále Nintha III. Tu jsem si vzal do opaternictví já. Truhlu nesl Bahdesin a klíč si vzal Warden. “Jestli zneužijete naší dúvěry, najdu Vás a jednoho po druhym zabiju.” řekl a odešel.

“Víra vody přináší, Torwelle,”povídám a podívám se při tom na něj.

“Nepředpokládám, že zradíte. Víte on nepočítá s tím, že vy misy dokončíte.” To nebylo právě nejpovzbudivější, ale bylo to logické.

Za dva dny jsme dorazili do ………….. Tam jsme si doplnili zásoby a odevzdali koně. Torwellova družina vyrazila ještě večer, my až ráno.

Šli jsme už asi tři dny podél řeky Kesily. V družině převládal pocit nedúvěry ve zloděje, ale Steaven nakonec nebyl ten na koho jsem si měl dávat pozor. Asi po třech dnech jsme dorazili k soutoku Kesily a ………a rozhodli se jít dál. V noci jsme nerozdělávali ohně a drželi hlídky. Čtvrtý den našeho putování jsme na cestě, jelikož jsme se jí stále drželi, uviděli vúz, jak se proti nám řítí. Táhli ho dva koně.